V den výročí 17. listopadu jsem se zúčastnil šachového turnaje v Plzni. Ač mírně indisponován, protože mé tělo ještě nestrávilo pětihodinový posun při návratu z dovolené, byl jsem připravený bojovat, ostatně jako vždy. Hned první partie ukázala, že nejsem v dobré formě. Když jsem přišel ke stolu, tak tam klečel malý klučina na židli, aby mohl dosáhnout na konec šachovnice. Věděl jsem, že nesmím soupeře podcenit, ale přesto podvědomí pracovalo, že by to mělo být lehké vítězství. Po pěti tazích soupeř „zahrál novinku“, ze které jsem si nedělal hlavu. V desátém tahu mi už hrozil matem na f7, který jsem odrazil jen za cenu ztráty pěšce. Potom se hra i materiál vyrovnaly a přešli jsme do koncovky, kterou jsem mohl zkoušet na výhru, ale při nabídce remis od soupeře jsem souhlasil.
V duchu jsem sám sebe omlouval, že to bylo taktické a příští kolo dostanu lehčího soupeře a zvítězím. No, je pravda, že soupeře jsem skoro celou partii válcoval, ale v závěru jsem udělal hrubku, nejdříve jsem ztratil věž a potom dámu, takže nezbývalo nic jiného než se vzdát.
Třetí partii se ziskem 0,5 bodu jsem hrál na stole číslo 50 a vedle mne na 51 hrál velmistr, nebudu jmenovat, ale jen pro vysvětlení, přijel pozdě vlakem, a proto měl dvě kontumace. Hrál s prckem, jako já v prvním kole. Ještě než velmistr usedl, tak tatínek synka motivoval, že když vyhraje, tak mu koupí něco velkého. Asi nevěděl jakého má synek soupeře. Partie se rozehrály a po 10 minutách jsem slyšel od vedlejší partie hlas velmistra: „Já jsem velmistr a nemůžu přijmout remízu“. Trochu mi to připomnělo rčení za mého mládí, kdy se říkalo o sovětských šachistech, kteří odmítali remízu se slovy „Ja ničju neznaju“. Tak jsem se podíval na šachovnici vedle a viděl jsem, že velmistr ztratil dámu za věž a střelce. Po očku jsem začal sledovat jejich partii a viděl, jak se velmistr snaží. Za chvíli jsem uslyšel velmistra: „Už jsem se lekl, že jsem zase něco přehlédl“, ale nebyla to pravda a velmistr vyhrál. Já jsem rovněž utrpěl první vítězství.
Dále turnaj probíhal v pohodě a získal jsem 5,5 bodu z 9 partií, což bylo o půl bodu méně než jsem měl v plánu. Zpočátku jsem si myslel, že jsem neskončil tak špatně – až do doby než se začaly vyhlašovat výsledky. Přede mnou skončilo několik dětí ještě menších než byl můj soupeř v prvním kole a dokonce i minimálně jedna holčina asi tak z první třídy. Tak jsem si udělal obrázek, že dnes stačí mít trochu talentované dítě, dobrého trenéra a za deset lekcí mě porazí, i když šachy hraju již přes 50 let. Je vidět, že na Plzeňsku dělají práci s dětmi velmi dobře a já už patřím do starého železa.