Po dvou letech činnosti už mělo Sdružení 22 členů a scházelo se každou středu a sobotu v prostorách hotelu Čechura, jehož majitel byl rovněž členem.
Dne 20. ledna 1923 se právě tam uskutečnila valná hromada za přítomnosti 12 členů – pp. Halada, Krejza, Dittrich, Felix, Singer, Hodač, Růžička, Bílek, Vorlíček, Čechura, Frittmann a Nežádal. Takovou účast považuje tehdejší zápis doslova za chabou a dokonce volby výboru, které se na valné hromadě konaly, byly považovány za prozatímní. Předsedou se stal ing. Krejza a patrně nejdůležitějším závěrem této schůze bylo rozhodnutí pozvat k simultánce jednoho z nejlepších českých šachistů a vůbec prvního československého mezinárodního velmistra Oldřicha Durase. Duras patřil mezi nejlepší světové šachisty před I. sv. válkou, ve dvacátých letech se už mezinárodních turnajů neúčastnil, ale dál sledoval šachové dění, především jako odpovědný redaktor šachové rubriky Českého slova, kterou vedl od roku 1922 až do roku 1931. Volby pak byly s konečnou platností potvrzeny o měsíc později na další schůzi v hotelu Čechura, kde bylo také rozhodnuto o tom, že členské příspěvky Sdružení se budou ve výši 6 korun platit čtvrtletně. O něco později začala čilá korespondence mezi kralupskými šachisty a Oldřichem Durasem, který přislíbil svou účast na simultánce, ale až později, neboť v jarních a letních měsících 1923 už měl program plný. Proto byli pozváni další šachisté, především dr. Bedřich Židlický a A. Arnold. Oba dva už hráli v Kralupech v létě 1922 – Židlický proti 17 soupeřům vyhrál patnáct partií a prohrál se Zoubkem a remizoval s Felixem, zatímco proti Arnoldovi zasedlo 19 hráčů a ten také jen jednou prohrál – s Haladou – a jednou remizoval s Dittrichem. Součástí Arnoldovy produkce byla po simultánce také současná hra tří partií naslepo, z nichž získal 2 a půl bodu.
Oba dva pražští šachisté dostali za svá vystoupení od kralupských šachistů upomínku – Židlický plaketu presidenta Masaryka a Arnold plaketu generála Štefánika. Obě samozřejmě s věnováním. Zpráva o simultánkách se dostala až do Práva lidu. Představitelé kralupského šachu v tehdejší době považovali za svou povinnost oznamovat každou svoji akci veřejnosti prostřednictvím celostátních novin. Navázali spolupráci s redaktorem Kautským v Národních listech, s redaktorem Kuželkou v Čsl. republice a tzv. lokálky zasílali do Práva lidu, Čsl. novin i do Českého slova Durasovi a pochopitelně také do Časopisu československých šachistů
Rok 1923 byl z hlediska propagace šachu v Československu nadmíru přínosný. Konaly se u nás dva veliké mezinárodní turnaje za účasti nejlepších světových hráčů. Do Karlových Varů přijeli v květnu kromě Capablancy a Laskera všichni nejvýznamnější žijící mistři. Zvítězil Aljechin před Bogoljubovem a Maróczym, o 4. místo se dělili Réti a Grünfeldem a za nimi skončili Nimzovitsch a s nejlepším výsledkem své šachové kariéry Karel Treybal, jehož bratr – jak jsme se zmínili v minulém díle – pomáhal svou simultánkou i v Kralupech k založení šachové tradice. (Do Kralup nakonec přijel i sám mistr K.Treybal, ale až o několik let později).
Další velký mezinárodní turnaj se hrál na začátku léta v Moravské Ostravě. Ten se zapsal do historie značným počtem cenných partií a především nádherným sportovním soubojem o první místo mezi Richardem Rétim a Emanuelem Laskerem, jenž sice už o dva roky dříve přišel v zápase s Capablancou o titul mistra světa, ale do turnaje více šachistů tady nastoupil poprvé od roku 1918. Lasker Rétiho poráží a v turnaji čtrnácti hráčů vítězí a našeho mistra odsouvá až na druhé místo. Je třeba říct, že exmistr světa bral svou účast nesmírně prestižně, což na něm šachoví komentátoři pozorovali už o dva měsíce dříve v Karlových Varech, kde sice nehrál, ale turnaje se účastnil jako divák a všechny partie pečlivě analyzoval, a dával tak najevo, že se chystá na Moravskou Ostravu. Připomínat jméno Richarda Rétiho starším šachistům je asi zbytečné, ale pro naše mladší čtenáře jsem povinen alespoň připomenout, že v prvních třiceti letech dvacátého století patřil k nejlepším šachistům světa. Původem Maďar, národností Němec, ale dle vlastního přiznání především Čechoslovák, který od roku 1918 nejlepším možným způsobem šířil slávu mladé Československé republiky všude, kam přijel. Byl uznáván zejména pro svůj nedocenitelný přínos k rozvoji šachových idejí, dodnes se po něm nazývá jedno šachové zahájení. Byl světovým rekordmanem ve hře naslepo. A v roce 1923 byl na vrcholu slávy.
Historii kralupského šachu nám kromě pečlivě vedené kroniky pomáhají poznat i výstřižky z dobového tisku. Každé šachové sdružení velmi dbalo na to, aby se o jejich činnost dozvěděl svět. Nebo alespoň Čechy. A kralupští nebyli výjimkou. O všech akcích podrobně dopisovali do všech šachových rubrik a k dobru odpovědných redaktorů těchto rubrik lze přičíst, že jejich zprávy uveřejňovali. Jak už je popsáno výše, popularita šachu v té době tomu nahrávala. Jen díky tomu se nám dodnes zachovaly poměrně přesné informace o jménech hráčů, o výsledcích, o počtu při simultánkách i přesná data soutěží.
Šachové rubriky mají v české žurnalistice velkou tradici. Zásluhu na vzniku prvního dochovaného odborného časopisu o šachu v českých zemích mají studenti malostranského a staroměstského gymnázia. V roce 1862 se mezi nimi utvořila skupina, jejíž členové pořádali vzájemné šachové zápasy. Díky Emilu Rottovi, synu bohatého velkoobchodníka, měli možnost prohlédnout si výbornou šachovou rubriku, která tehdy vycházela v listě Illustrierte Famillien Journal. Rott také opatřil svým kamarádům knihu Maxe Langeho Paul Morphy, která byla napsána velice podmanivým způsobem a ještě více rozdmýchala šachovou vášeň studentů gymnázia.
Vůdčí osobnost skupiny Jan Paclt se brzy pokusil o samostatné skládání úloh a po něm se přidali i ostatní. Úlohy ukládali do dvou psaných časopisů. Jeden vydával Paclt a jmenoval se Šachy, druhý vedl Antonín Kvíčala pod názvem Vítěz. Oba „redaktoři“ se pokoušeli zpestřit obsah teoretickými články a zajímavostmi z historie královské hry. Největší potíže měli s notací figur král, královna, koník, které začínaly stejným písmenem, Paclt se však znal s jičínským katechetou Antonínem Holmanem, který ve starých kronikách objevil původní staročeské pojmenování šachových figur. To začali po malé úpravě studenti používat při označování úloh i partií (viz dále). Později Kvíčala oba časopisy spojil v jeden a vydával jej pod názvem Šachy.
Na sklonku roku 1863 se připravuje založení první české šachové rubriky v Rodinné kronice. Na stránkách tohoto listu se objevila hned druhý den roku 1864. Jejím redaktorem byl Emanuel Vávra, zásluhy však nelze upřít ani Bohuslavu Kroupovi, jenž ze svého pobytu ve Francii přivezl zkušenosti z tamních listů i typ francouzského šachového diagramu, který Rodinná kronika užívala. První čísla nesou stopy neurovnanosti. Spíše než nějaké cílevědomé působení je určujícím prvkem obsahu nadšení z neočekávané šachové vymoženosti. Teprve, když se na jejím redigování začal podílet Antonín König, rubrika se povznesla na vyšší úroveň a položila základ dalšího vývoje. Téhož roku vznikly rubriky i v dalších pražských časopisech Errinnerungen a ve Zlaté Praze. Trvaly krátce a pro budoucí šachovou žurnalistiku měly pramalý význam.
Když 24. září 1864 z redakce Rodinné kroniky odešel Jan Neruda, zanikla i šachová rubrika. Tato okolnost se hluboce dotkla studentského kroužku a jeho členové se rozhodli, že se ji pokusí sami obnovit. Vší silou se dali do přípravných prací. Paclt, Kvíčala i Rott obcházeli všechny pražské kavárny, vyhledávali praktické hráče a vyzývali je ke hře. Partie si zapisovali a sami glosovali.
Všechny tři mladíky výrazně ovlivnila korespondence s A. Königem, který tehdy bydlel mimo Prahu (v Kosmonosech). König jim ochotně zaslal dva příspěvky a jejich práce si vyžádal k vlastnímu zhodnocení. Jeho názory se staly základním kamenem budoucí české úlohové školy a značnou měrou se podílely na kvalitě obnovené rubriky v Rodinné kronice. Právě tehdy, když se rubrika přemístila z „ponižujícího“ místa na obálce dovnitř listu, však Rodinná kronika definitivně zaniká a s ní i první šachová hlídka v Čechách. Neměla sice dlouhého trvání, ale „símě rozseté padlo na zemi úrodnou, vzrostlo a bujelo.“
Největší vliv na utváření organizovaného šachového života v českých zemích měla rubrika v týdeníku Světozor, která začala vycházet 21. února 1868. O tom, co předcházelo jejímu založení, napsal v roce 1869 Paclt do Deutsche Schachzeitung: „Později, když se König přestěhoval z venkova do Prahy, stali jsme se úlohám nevěrnými a pokusili se v Praze založit šachový klub. Když se nám to po nevýslovné námaze podařilo, neodpovídal nový spolek našim nadějím a my konečně vystoupili. Poslední dobou převzali jsme redakci šachové rubriky ve Světozoru. V krátkém čase sotva půl roku jsme uveřejnili přes 30 původních úloh. Mimo to partie, teoretické články, zprávy atd.
Paclt si totiž od prvního utrakvistického šachového spolku (založeného v roce 1867 v hotelu U české koruny v Ovocné ulici) sliboval, že se stane vydavatelem šachového časopisu.
Také König se před založením rubriky ve Světozoru dočkal jednoho zklamání. Pokusil se vést šachovou hlídku ve Květech, kam občas přispíval svými obrázky. Podařilo se mu prosadit jenom dvě úlohy, vydavatel pak nedovolil uveřejnit ani jejich řešení.
Pacltovou zásluhou se tedy 21. února 1868 v osmém čísle Světozoru na straně 80 mohl čtenář dočíst: „Trváme, že se zavděčíme valné části ctěného našeho čtenářstva, pěstujíce ve Světozoru hru v šachy. Ustanovili jsme se na tom, podati našim čtenářům i hojnou zásobu her přehraných, i úlohy šachové dosud žijících mistrů. Neméně budeme hleděti k tomu, abychom podávali čtenářům nejdůležitějších teorií hry v šachy…“ První rubrika seznamuje se základními šachovými pravidly, způsobem zapisování partií – notací, nabízí stručný teoretický rozbor odmítnutého královského gambitu (do sedmého tahu) a úlohu s diagramem. Obsahem následujících ročníků šachové hlídky ve Světozoru byly kromě teoretických rozborů, úloh a partií i překlady ze starých šachových knih, životopisy slavných šachistů a zprávy ze schůzí šachového spolku. Jan Paclt přispěl i několika črtami z pražského šachového života.
V čísle 14 z 3.dubna je poprvé použito nové názvosloví a tím se mění i označení figur v notaci: pěšák (P) místo dosavadního sedlák, střelec (S) místo běhoun a jezdec (J) místo koník. Beze změny zůstal král (K), dáma (D) a věž (V). Tohoto pojmenování se užívá dosud.
Redaktoři rubriky Paclt s Königem byli také pořadateli prvního českého úlohového turnaje na jaře 1869.
V roce 1899 Světozor splynul s časopisem Zlatá Praha. „Tak zanikla nejstarší a nejdůležitější naše šachová rubrika. Lze o ní říci, že vypěstovala český šach, rozšířila jeho slávu po všem světě, vychovala několik generací slavných problemistů. Prvními pořadateli byli: A. König, Dr. A.Kvíčala, J. Paclt. Potom: K. Makovský, J. Dobruský, F. Moučka, J. Pospíšil a J. Kotrč. Jména mnoha z nich prošla pak nejrůznějšími časopisy světa a proslavila pověst českého šachu a šachových skladeb zejména.
Počátkem osmdesátých let se v Praze jiná skupina českých šachistů scházela v Jedličkově kavárně v Mezibranské ulici. Chodil tam i pozdější zakladatel českého šachového zpravodajství a redaktor mnoha šachových rubrik František Moučka. První šachovou hlídkou, která vznikla jeho zásluhou, byla v roce 1883 rubrika v týdeníku Paleček. V roce 1884 se kroužek v Jedličkově kavárně mění v oficiální klub – Český spolek šachovní. Jeho založení mělo veliký význam pro další rozvoj nejen šach, nýbrž i šachové žurnalistiky.
Dne 1.srpna téhož roku vychází nákladem členů spolku první oficiální odborný šachový časopis na našem území Šach – mat. Ale o tom zase příště, protože jsme od historie šachu v Kralupech už odbočili až příliš.
Jak tedy dopadl rok 1923 v našem městě?
Po zmíněných simultánkách sehrály Kralupy několik přátelských zápasů se šachovými spolky z okolí s těmito výsledky:
Kralupy – Dubí 9½: 6½, Libčice-Letky-Kralupy 10:6, Kralupy-Dělnický šachový klub Praha 3:6 (z tohoto zápasu hraného v neděli 15. července známe i použitá zahájení – hrála se dvakrát španělská, vídeňská, ruská, Aljechinova, sicilská i hra 4 jezdců, jen jednou se začínalo pěšcem dámy. Zápisy partií bohužel nemáme, ačkoliv tehdejší kronikář obdivoval například hráče Dubí, že každý z nich svou partii zapisoval a napsané odevzdal svému kapitánovi. Vzhledem k tomu, že v kronice je uvedeno, že zapisování partií se doporučuje zavésti i v Kralupech, předpokládáme, že později si již i kralupští šachisté své partie schovávali. V kronice však nejsou.)
K dalšímu zápasu přijel 30. září do Kralup Šachový klub Aljechin z Prahy a uštědřil domácím vysokou porážku 8:1, když pouze remizovali dr.Felix a Štejn. Kronika uvádí, že nejdelší partie – čtyřhodinová – se odehrála na 1. šachovnici mezi Zajíčkem a domácím Haladou. I o tomto zápase informovaly Národní listy, kam však zprávu (vzhledem k výsledku celkem pochopitelně) zaslali pražští šachisté na důkaz své převahy.
V listopadu 1923 zajely Kralupy k odvetnému zápasu do Dubí, který skončil nerozhodně 5:5. V téže době probíhá čilá korespondence s Klubem čes. šachistů v Roudnici. Dochází k dohodě o sehrání dvou korespondenčních partií mezi oběma kluby a přátelského utkání, které se uskuteční později. Zároveň přichází klubu nabídka na uspořádání simultánky naslepo se známým německým šachovým mistrem Sämischem, kterou však Kralupy nemohou akceptovat vzhledem k tomu, že Sämisch požaduje za produkci 300 Kč. K závěru se však blíží dohoda o simultánce s Oldřichem Durasem, ale protože ta se nakonec uskutečnila až v lednu 1924, začneme s ní až příští pokračování našeho putování po dějinách kralupského šachu.